Harry Potter a Soumrak lásky - 40. Loučení

Kapitola čtyřicátá
LOUČENÍ

Mudlovský hřbitov na Marvelském vršku byl pustý. Krutá zima panovala už příliš dlouho, takže se všichni zdržovali co nejvíce jen v teple svých domovů. Pouze nějaká starší paní o holi právě vycházela ven starou branou a u jednoho z hrobů na okraji hřbitova nehybně stál mladík s polodlouhými zrzavými vlasy, se kterými si pohrával mrazivý podvečerní vánek. Na náhrobku, který upřeně pozoroval, se skvělo ozdobným písmem jméno Hermiony Grangerové.
Matka ho sice zase nechtěla nikam pustit, že může kdekoliv narazit na nějakého uprchlého Smrtijeda nebo ještě na něco horšího, ale přesvědčil ji, že jde jen za Harrym do nemocnice, kde se mu přece nic nestane. Taky tam ještě před deseti minutami byl, ostatně jako skoro každý den. Často tam také narážel na Angelu. Už vypadala úplně v pořádku. Jen ten nekonečně smutný a bezmocný výraz v očích měla pořád.
Lupin stále tvrdohlavě tahal z léčitele Starskeho podrobnosti o Harryho stavu, i když moc dobře stejně jako všichni ostatní věděl, že je stále stejný. Ron ho však chápal.
Sám měl chuť s některým z těch důležitých léčitelů pořádně zatřást, aby už konečně něco udělali. Stále doufal, že se Harry jednoho krásného dne probere. Přece takhle nezůstane navěky. Určitě by ho tady nenechal samotného. Když už přišli o Hermionu ...
Jejich trojka tím dostala mezeru, kterou nikdy nikdo nedokáže vyplnit. Už to nikdy nebude jako dřív.
Tak strašně moc mu chyběla. Zvykl si na její každodenní přítomnost, na její smích a i na poučky, kterými ho zahrnovala. Věděl, že tak laskavou a inteligentní dívku už nikdy nepotká. Vzpomínal na dny, kdy se spolu tajně scházeli, na kradmé dotyky i na hádky. Na Halloweenský ples, na kterém jí to tolik slušelo. Na to, jak vždycky držela při něm a při Harrym. Jak statečně se zachovala na Hradě temnoty. Obětovala se pro něj ...
V srdci mu po ní zůstala hluboká prázdnota. Lásku, kterou k ní choval, neměl komu dát. I když měl ještě rodinu a možná i Harryho, přesto si připadal sám. A navíc jej sužovaly výčitky, že zemřela kvůli němu.
Ucítil v očích nové slzy zármutku, který ho už tolik dní stravoval. Pevně je zavřel a potlačil slanou záplavu. Pak si přidřepl k náhrobku, u kterého byly ještě stále naložené pohřební věnce s černými stuhami a položil mezi ně bílou růži, kterou celou dobu svíral v ruce. Pořídil ji v jednom z kouzelnických obchodů. V mudlovských touhle dobou takové květiny skoro neměli nebo byly strašně drahé.
„Miluji tě, Hermy,“ zašeptal hlasem, který se mu chvěl neskrývaným smutkem. „Nikdy na tebe nezapomenu.“
Pomalu se narovnal, zarazil ruce hluboko do kapes zimního kabátu po Percym a se sklopenou hlavou se vydal k východu ze hřbitova. Byl pryč už docela dlouho a věděl, že matka bude mít určitě zase starost.
***

„Reme! Reme!“ ozval se naléhavý hlas z malé ale útulné kuchyňky jednoho čtyřpokojového domku na předměstí Londýna. „Remusi, pojď se na něco podívat!“
Remus Lupin rychle vyšel z velkého obýváku, kde zakládal oheň v krbu a zamířil za ženským hlasem do kuchyně, která byla celá sladěná do bílé barvy. Nymfadora seděla za stolem, na kterém byly nachystány dva hrnky na ranní kávu a zírala na přední stranu čerstvého Denního Věštce v rukou. Tmavě hnědé krátké vlasy jí přitom padaly do očí. Stále si jen pomalu zvykal na to, že ji tu má. V tomhle domě často nebýval, patříval kdysi jeho rodičům než zemřeli. A teď tu bydlel s ní – s Nymfadorou. Pořád mu to připadalo zvláštní.
„Co se děje?“ zeptal se mírně.
Tonksová k němu zvedla hlavu. Rány, které utrpěla po napadení vlkodlaky se skoro zahojily díky nadměrné péči léčitelů u Munga, přece jí však navždy zůstanou na těle jizvy. Obličej měla nepoškozený, až na stopu po drápanci na levém spánku. A blížil se také její první úplněk. Až tehdy se pozná, jak vážné následky jí vlastně zůstaly.
„Přečti si to,“ vybídla ho a posunula noviny po stole k němu.
Remus se sehnul a přeletěl pohledem hlavní titulek.
ZRÁDCE SEVERUS SNAPE DOPADEN!
„No, to je ... Skvělé!“ zareagoval ne bez pocitu zadostiučinění.
„Čti dál,“ pokynula mu jeho snoubenka.
Remus se pousmál, když na ni takto pomyslel. O ruku ji požádal hned ten večer, kdy si ji přivedl sem. Konečně si uvědomil, že ji opravdu miluje a nechtěl žít dál bez ní. Souhlasila. V živé paměti měl její úsměv, když mu na tu otázku přikývla.
Teď ji poslechl a znovu se zaměřil na článek.
Další Smrtijed a služebník Pána zla, který byl nedávno zabit Chlapcem, který už podruhé zůstal naživu, byl úspěšně nalezen a dopaden skupinou bystrozorů vedenou Demerusem Veberskym.
Podle dostupných informací na něj upozornila jistá čarodějka žijící nedaleko jezera Blue Lake. Severus Snape byl však nalezen v dost zuboženém stavu, o jehož původu se můžeme jen dohadovat. Hladověl a také kulhal na důsledky vážných zranění způsobených neznámým těžkým předmětem. Rovněž byl také naprosto duchem mimo sebe a vůbec se nebránil. Léčitel přivolaný do předběžné vazby, kam byl Smrtijed umístěn, konstatoval, že byl očividně vystaven mozkomorovu polibku. Sama tato informace působí děsivě, jelikož až do dneška Ministerstvo kouzel prohlašovalo, že mozkomorové sice zmizeli beze stopy, ale hlídky jsou stále v pozoru a žádnou nezvyklou aktivitu v oblasti, kde byl Smrtijed nalezen ani na dalších odlehlých obydlených místech, nezaznamenali.
Dále zůstává otázkou, kde přišel k vážným zraněním, která musela být okamžitě ošetřena. V opačném případě by nejspíš Severus Snape vzhledem ke svému stavu nemusel vůbec přežít. Snape není obviněn pouze ze spojenectví s Pánem zla a dalšími Smrtijedy, ale také z úkladné vraždy bývalého ředitele Bradavic Albuse Brumbála. Žalobců bude tím pádem jistě více včetně Brumbálova bratra Aberforta.
Přestože již podle některých nejmenovaných zaměstnanců soudu nemá smysl Smrtijeda soudit vzhledem k jeho stavu, který se podle veřejného mínění rovná rozsudku smrti, ministr kouzel Merogh je opačného názoru. Proces se bude konat 10. února v síni číslo 25. Soud bude opět přístupný veřejnosti.

Remus se narovnal.
„To je trochu zvláštní ...“ uznal.
„Taky myslím. Kdo myslíš, že mu to mohl udělat? Myslím ta zranění. Že by bývalí kolegové?“
„To se mi nezdá ... Zdrhl stejně jako všichni ostatní Smrtijedi, ti k tomu neměli důvod. Ale určitě tu bylo pár lidí, kteří se mu chtěli pomstít. A nějak ho našli.“
„Hmm, nejspíš ano ...“ souhlasila Nymfadora.
Remus od sebe noviny odstrčil, přistoupil k Tonksové zezadu a něžně jí položil ruce na ramena.
„Nebudeme se tím přece zabývat,“ pronesl nesmlouvavě. „Ale na ten proces s ním taky zajdu. Chci toho hajzla vidět na vlastní oči. Jestli opravdu skončil tak, jak to popisují.“
***

„Angelo ...“ vydechla tiše Daria, když objevila za dveřmi svou kamarádku.
„Ahoj,“ pozdravila ji hnědovláska s prchavým úsměvem. Její oči však zůstaly zamžené smutkem.
„Pojď dál,“ pozvala ji Daria rychle, aby nemrzla venku.
Pár dní už nepadal žádný sníh, ale na to, že byl konec února, panovaly neobvyklé mrazy. Angela vešla do domu Merillových a zatímco Daria zavírala a zabezpečovala dveře, pověsila si kabát na věšák nad botníkem.
„Dáš si něco? Kafe, horký čaj, nebo něco silnějšího?“ nabízela Daria, která měla své dlouhé černé vlasy svázané do drdolu a vyhlížela napjatě. „Pozvala bych tě na oběd, ale na ten je ještě dost času.“
„Ne, díky,“ zavrtěla očividně skleslá dívka hlavou. „Jen bych s tebou potřebovala mluvit.“
„Dobře,“ přikývla Daria se špatným tušením a vedla ji do obývacího pokoje.
„Co tvoje bábi?“ zeptala se Angela.
„Spí,“ odvětila pomalu. „To dělá poslední dobou nejčastěji. Má předepsané nějaké uklidňující léky.“
Obě dívky se posadily do křesel u plápolajícího krbu. Kromě něj vyhřívalo dům i umělé topení. Přece jen byli Merillovi víc mudlové než kouzelníci. I když byla Angela přes ně spřízněna s Dariou.
„Už jsi v pořádku?“ zeptala se Daria starostlivě.
„Ano,“ přikývla tázaná. „Už ani neberu ten lektvar. Jen se rychle unavím ...“
„Měla by ses ještě pořád šetřit,“ poznamenala Daria.
Angela seděla, koukala do země a neodpovídala. Daria ji k řeči nepobízela. Čekala, až začne sama. Natolik už ji znala, aby věděla, kdy má mlčet.
„Odcházím,“ pronesla nakonec dívka hodně ztěžka. „Z domu na Golden Street, z domu mého otce, od vás všech. Pryč.“
Daria se zarazila a udiveně si ji prohlížela.
„O čem to mluvíš, Angelo?“
„Musím odejít,“ opakovala hnědovláska tiše a s pohledem stále upřeným mimo svou přítelkyni.
„A kam chceš jít? Proč?!“ vyjela Daria.
„To se těžko vysvětluje ...“
„Víš přece, že mě můžeš říct všechno!“
Angela zaváhala. Ano, věděla, že Darie se vždycky se vším mohla svěřit. Jen tohle jediné jí vlastně neřekla.V Dariiných očích viděla zájem a starost. Přesto nechtěla, aby věděla, co se chystá udělat. Nejspíš by jí v tom bránila, snažila by se ji přemlouvat a to nepotřebovala. Už tak to pro ni bylo dost těžké. Nervózně si nevědomky hrála s prstýnkem na levé ruce. Nedokázala zahnat ten hnusný pocit, že už sem nepatří. Že už teď není ta samá dívka co předtím. Něco se v ní změnilo. Někde hluboko uvnitř.
„Nejde to,“ řekla nakonec ztěžka. „Nemůžu ti to vysvětlit, jen ... Jen ti můžu říct, že to musím udělat kvůli vám všem – kvůli tobě, Harrymu, Ronovi, i Ginny a ...“ na poslední chvíli se zarazila. O něm se raději zmiňovat nechtěla. „ ... a vlastně i kvůli sobě samotné, když se to tak vezme.“
„Co to tady plácáš? Co musíš udělat?“ nechápala Daria.
„Už se nejspíš neuvidíme,“ pronesla Angela místo odpovědi a konečně se na ni podívala. „A jestli ano, tak ... Už to nebudu já. Nebudu ta, kterou znáš ... Vlastně jí nejsem už teď.“
„Angelo ...“ vydechla Daria bezradně. Nerozuměla jí. Také poznala, že z ní nejspíš víc nevytáhne.
„Chtěla jsem ti jen říct, že pro mě tvé přátelství opravdu hodně znamenalo, Dario,“ pokračovala Angela klidně. „Vždycky budeš moje nejlepší přítelkyně.“
„Ty moje taky, ať už se chystáš udělat cokoliv,“ prohlásila Daria vážně.
Angela se na ni vděčně zadívala a vstala.
„Raději už půjdu, ještě si musím pár věcí zařídit ...“
Daria se rovněž postavila. Najednou měla ve tváři vztek.
„A co Harry? Co já?! To mě tu jen tak necháš?! Samotnou?!“
Hnědovláska se na ni sklesle podívala.
„Jinak to nejde.“
„Opravdu mi neřekneš, o co jde?“ zkusila to ještě naposledy Daria.
Angela zavrtěla hlavou.
„Promiň.“
Pak k Darie přistoupila a pevně jí objala. Kamarádka jí opětovala stejně a polkla přitom knedlík, který se jí v krku usadil. Neuměla si představit, že teď bude pryč i Angela. Zůstane sama ...
Mladá Rosierová Blacková se odtáhla. Daria se jí upřeně dívala do očí. Uhnula první a odvrátila se.
„Prý jsi byla na Ministerstvu na výslechu,“ ozvala se Prescottová nečekaně.
Angela zůstala stát.
„Jo, byla,“ potvrdila tiše.
„Ještě pořád po Dracovi pátrají?“
Angela sklonila hlavu a jen něco souhlasně zahučela stále zády k ní.
„Ty o něm víš, že?“ obvinila ji Daria.
Hnědovláska mlčela.
„Viděla jsi ho, že jo? Že mám pravdu? Kde je? Co je s ním?!“ naléhala Daria skoro zoufale.
Dlouho se jí nedostalo žádné odpovědi.
„Neporuším slib, který jsem mu dala,“ pronesla Angela nakonec. „Dávej na sebe pozor, Dario.“
Rychle se vydala přes pokoj a do haly ke dveřím, aby jí její kamarádka už nemohla klást další otázky. Daria stála uprostřed pokoje jako socha a do očí se jí draly slzy. Pak už to nevydržela a vrhla se za ní. Angela už měla oblečený kabát a sahala s hůlkou v ruce po klice.
„Proč?! Proč mě musí všichni opouštět!“ vyjela na ni zoufalým hlasem.
Angela se k ní obrátila. V jejím výrazu se nedokázala vyznat.
„Copak jsem si toho prožila málo!? Nebylo už toho dost?!“ sypala ze sebe a úporně se bránila tomu, aby se nerozvzlykala. „Co jsem komu udělala?!!“
„Nejsi jediná, kdo trpí, Dario,“ pronesla Angela tiše po chvíli dusného ticha, rychle klepla na kliku hůlkou, vyšla ven a rozhlédla se.
„Angelo!“ zavolala hlasitě Daria.
Ona se ani neotočila. Zkontrolovala, jestli na ulici nikdo není a přemístila se tiše pryč. Daria práskla dveřmi, složila se za nimi na zem a rozplakala se. Jedno Angele taky neřekla. Léčitelé v nemocnici říkali, že prý její babička už dlouho nevydrží. Měla příliš slabé srdce.
***

Angela vešla do domu na Grimmauldově náměstí dvanáct tiše a s úzkostí v srdci. Rozhlédla se po velké vstupní hale a zaposlouchala se do možných zvuků. Očividně však v domě nikdo nebyl. Většina členů Řádu trávila teď veškerý čas se svými rodinami, když k tomu předtím neměli moc příležitostí. O Klofana se staral odnedávna Hagrid, který se stále ještě neodhodlal opustit svou nepoškozenou hájenku v Bradavicích.
„Kráturo! Kráturo, ke mně!“ zvolala.
Domácí skřítek se po chvilce objevil pod schody.
„Lady ... Lady Angelo ... Už jsem doufal, tedy nedoufal, že vás ještě kdy uvidím,“ zaskřehotal s úklonou.
„Pojď blíž,“ vyzvala ho a pevněji sevřela ruku, ve které měla hůlku.
Skřítek neochotně přicupital a Angela si k němu poklekla. Za pár minut bylo po všem. Vstala a Krátura zůstal prázdně zírat na místo, kde byl předtím její obličej.
„Jdi si, kam chceš,“ pronesla klidně. „A sem se už nikdy nevracej.“
Skřítek jen pokýval hlavou a s pufnutím zmizel. Ulevilo se jí. Dalo to sice práci, ale pečlivě mu z hlavy vymazala úplně všechno, co se týkalo celé historie tohoto domu. Aby už svými znalostmi nikde nemohl škodit. Moc dobře z vyprávění Harryho věděla, že velkou částí může za smrt jejího otce.
Naposledy se rozhlédla. Lákalo ji jít se podívat ještě nahoru, do svého krátkodobého pokoje, do Harryho pokoje i na tu zvláštní fotku Siriuse a Reguluse na zdi, ale odolala tomu. Nechtěla přivolávat další bolestné vzpomínky.
Otočila se na podpatku a odkráčela se sklopenou hlavou z rodného domu svého otce.
***

„Slečno Blacková! Slečno Blacková!“ vyjekla vysoká blondýna v jedovatě zeleném hábitu. „Angelo! Konečně jsme vás zastihli! Chtěla bych vás požádat jen o malinký rozhovor pro Věštec!“
Angelu obklopila Rita Holoubková, její fotograf a nějaký další poskok od Věštce. Zůstala stát, protože jí vlezli přímo do cesty. Vynořili se odněkud z hlavní haly nemocnice. Museli tu čekat už hodně dlouho.
„Naši čtenáři jsou dychtiví dozvědět se co nejvíc o dívce, která je láskou jejich hrdiny!“ pokračovala Holoubková chtivě.
Angela do ní zabodla pohled a nezareagovala.
„Pro začátek bys nám mohla prozradit, jak dlouho jste vaši lásku skrývali, než vyšla najevo? To muselo být velmi těžké, že?“ cukrovala reportérka s Bleskobrkem a zápisníkem v ruce.
Blacková stále nic neříkala.
„Jistěže bylo, to si umím představit,“ vrkala neústupně dál.
„Tak to asi sotva,“ pronesla Angela ledově.
„Ale no tak, Angelo ... Přece bys nám ...“
„Pokud vím, tak jsme spolu krávy nepásly, takže mi laskavě vykejte a oslovujte příjmením,“ zarazila ji Angela.
„Ale no tak, přece ...“
Dívka však reportérku rázně obešla a šla si svou cestou.
„Slečno Blacková, prosím!“ vyjekla Holoubková a chtěla se vydat za ní. Někdo jí však rázně vstoupil do cesty.
„Nechte ji být!“ zasykl na Ritu nevrle vysoký zrzek.
„Oh, pan Weasley ...“
„Osobně,“ procedil Ron mezi zuby.
„Tak snad vy byste nám mohl poskytnout informace o ...“
„Nemohl,“ odsekl Ron a kývl na dva bystrozory, kteří sem mířili. „A pokud vím, tak samotným vrchním léčitelem máte zakázán vstup do nemocnice. Pánové vás jistě vyprovodí.“
Rita se zaškaredila na dva mohutné čaroděje, kteří se u ní a jejích pomocníků objevili. Ron se od ní se znechucením odvrátil a zahleděl se za odcházející Angelou. Pak zamířil k nejbližšímu krbu. Byl už stejně na cestě domů na večeři. A ona určitě chtěla být s Harrym sama.

Angela za sebou zamkla dveře, aby ji nikdo nevyrušoval, přitáhla si židli a sedla si těsně k Harryho posteli. Brky na druhé straně stále automaticky zaznamenávaly jeho srdeční činnost a dýchání. Jen podle toho šlo poznat, že Harry stále žije. Jeho bledý obličej, na který se Angela zahleděla, se podobal spíše mrtvole. Za okny už dávno byla tma. Pokoj osvětlovaly tlumené elektrické zářivky. V poslední době prováděli kouzelníci mnoho ústupků, co se jejich života s mudlovskými vymoženostmi týkalo.
„Přišla jsem se rozloučit, miláčku,“ pronesla po chvíli tiše a odmlčela se. „Tys to tušil, viď?“ pokračovala trpce. „Že tě jednou opustím ...“
Harryho výraz se ani v nejmenším nezměnil. Angela odvrátila pohled ke svým prstům. Nedokázala se na něj pořád dívat.
„Jenže já musím, i když nechci, víš? Musím to udělat, jinak budou trpět ...“ najednou se zarazila. „Ne, vlastně to není pravda. Není to jen kvůli tomu, abych ochránila ostatní, jak jsem řekla Darie. Stejně jsem zavinila jen já sama, že jsou v nebezpečí. Můžu si za tohle všechno sama. A navíc ... Ten pocit, že už sem nepatřím, stále sílí. Jako bych už tu neměla co dělat.“
V pokoji se znovu na chvíli rozhostilo ticho.
„Dávno jsi poznal, že před tebou něco tajím. Taky jsem ti slíbila, že se to tajemství jednoho dne dozvíš, i když jsem ti ve skutečnosti nechtěla nic prozradit. Přesto mě teď mrzí, že ti to nemůžu říct do očí. Chtěla bych, abys věděl, proč tě opouštím. Proč odcházím ... Jenže už je pozdě. Stejně jako na spoustu dalších věcí.“
Vlastně ani nevěděla, proč to všechno říká nahlas. Stejně ani nedoufala, že ji slyší. Snad alespoň vnímá její přítomnost. Cítila však, že to chce ze sebe dostat. Musela to říct, i když ji neslyšel.
„Ještě alespoň jednou jsem ti chtěla říct, jak moc tě miluju,“ zašeptala. V očích ucítila štiplavé slzy. „Přišel sis pro mě. Až k Voldemortovi. Tolik jsi riskoval. A nakonec jsi to zvládl. Když ses mě tehdy zeptal, jestli si myslím, že souboj s Pánem zla přežiješ nebo ne, vůbec jsem nedoufala v dobrý konec, ale neřekla jsem ti to. A ty zatím ... Jsi teď hrdina pro všechny. Jen jsi za to zaplatil příliš vysokou cenu. Proč jsi odešel někam, kam za tebou nemůžu?“
Nedokázala zabránit slzám, aby jí nevytryskly z koutků očí. Zvedla zrak a znovu se zahleděla na nehybnou tvář. Vycítila, že se Harry nejistě pohybuje mezi životem a smrtí. Chtěla věřit, že to zvládne, jenže ...
„Ničí mě, že budu muset zůstat v téhle nejistotě. Jestli se někdy probereš, co si o mě budeš myslet, když tu nebudu?“
Zvedla se ze židle a sedla si opatrně k němu na pelest. Vzala ho za studenou ruku a pevně ji sevřela.
„Jediné opravdové štěstí, které jsem kdy měla, jsi byl ty. Jedině ty. Jsi láska mého života, Harry. Strašně moc tě miluju. Strašně moc ... Věřím, že to víš,“ Angele už se lámal hlas, jak přemáhala city, které v ní bouřily. Nechtěla ho takhle opouštět. „Nezapomeň na mě, prosím. Doufám, že už se neuvidíme. Chci, abys sis mě pamatoval takovou, jaká jsem byla doteď.“
Sklonila se a nesmírně něžně políbila Harryho na chladné rty. Stále jí stékaly po tvářích slzy. Zhluboka se nadechla a narovnala. Tak ráda by ještě viděla jeho smaragdové oči plné lásky ...
Vstala a vytáhla něco z kapsy džínů. Byl to stříbrný přívěšek řvoucího draka na dlouhém řetízku.
„Vím, že jsi tohle opravdu neměl rád,“ pronesla s mírným úsměvem. „Ale stejně ti to tady nechám ...“
Položila řetízek na stolek vedle postele.
„Já už bych ho stejně nemohla nosit,“ pronesla tiše.
Pohladila ho naposledy po ruce a dlouze se zadívala na jeho nepřítomnou tvář.
„Sbohem, Harry.“
Pak se co nejrychleji se odvrátila, odemkla si a vyšla z pokoje, aniž se ohlédla. Když kráčela směrem od něj chodbou, připadalo jí, jako by musela o každý krok usilovat silou vůle. Jako by byla chodba nekonečná.
„Angelo ...“
Nešťastně vzhlédla. Byl to Remus. Přítel jejího otce, kterého nikdy nedostala šanci poznat.
„Co se děje? Něco s Harrym?“ vyděsil se Lupin upřímně při pohledu do její bolestí zkřivené tváře.
Jen zavrtěla hlavou.
„Ne ... Je to s ním pořád stejné. Já jen ...“ pomalu se nadechla a vydechla. „Nic se neděje. Pozdravujte Tonksovou.“
„Budu,“ přikývl Remus zamyšleně.
Mladá dcera jeho zesnulého přítele jen pokývla hlavou na rozloučenou a rychle odcházela.
***

Bylo už několik hodin po setmění. Na odlehlém místě chráněného pozemku daleko od Londýna se zezadu kolem jedné z honosných hrobek mihl jakýsi stín. Jasné měsíční světlo ho pak zachytilo u jednoho z mála náhrobků poblíž. Nehybně u něj zůstal stát.
Na náhrobku se dalo velmi špatně rozeznat jméno Lucius Malfoy.
„Pomstil jsem nás, otče,“ zašeptal stín do hřbitovního ticha. „Dostal to, co si zasloužil.“
Odpovědí mu bylo mrtvolné ticho.
„Nechal jsem ho žít. Ale stejně ho jednoho dne zabiju ... Až si užije dost života bez duše, tak zemře. Slibuju.“
Ještě hodnou dobu mladík stál u jednoduchého hrobu, než se otočil a stejně neviděn a neslyšen jako přišel, tak odešel.
***

Nevěděla, jestli se sem ještě někdy vrátí, tak všechno pozavírala, pozamykala a vypnula elektriku. Kouzly měla dům zabezpečený už dávno. U dveří do matčina pokoje se zastavila. Nakonec vešla dovnitř. Celý ho přejela pohledem. Něco ji napadlo.
Odemkla hůlkou zabezpečenou skříň, kde měla matka poschovávané všechno možné, od lektvarů proti účinkům kletby Cruciatus až po staré koště. Taky kamennou misku – Myslánku – a vedle ní několik malých lahviček.
Angela na ně chvíli nehybně hleděla. Přece by se mohl Harry nějak dozvědět, co se s ní stalo, pokud se probere ... Ale komu by to mohla svěřit? Dlouhé rozmýšlení neměla. Komu by asi tak moc mohla věřit?
***

Už po dvou krocích na příkrých schodech nahoru poznal, že na půdě někdo je. A bylo mu taky hned jasné, kdo to je. Nikdo jiný sem stejně nemohl.
Stála v dlouhém rozepnutém kabátu u jeho vikýře s rozevřenými okenicemi. Její postavu ozařoval jasný neúplný měsíc. Poslední dobou byla zimní obloha jasná. Už nesněžilo. Neslyšně k ní zezadu přišel. Chvíli trvalo, než uslyšela jeho dech a natočila k němu tvář.
„Ahoj ...“ vydechla tiše.
Pokývl v odpověď a postavil se vedle ní. Oba se zahleděli ven, na bílou zahradu a krajinu za ní.
„Daria se na tebe ptala,“ ozvala se jako první Angela.
Draco se ani nepohnul.
„Poznala, že o tobě vím. Je to chytrá holka. Ale nic jsem jí neřekla,“ dodala rychle.
Znovu se na moment rozhostilo ticho.
„Co po mě chceš, Angelo?“ zeptal se Draco suše.
Úkosem na něj pohlédla. Navazovat řeč na Dariu vzdala.
„Chtěla bych tě o něco požádat,“ pronesla tiše.
Tázavě se k ní otočil. Angela vytáhla ruku z kapsy kabátu a na světlo vytáhla malinkou skleněnou lahvičku s nadýchaným světlým obsahem, který vypadal jako mlha.
„To je ...“ nadechl se.
„Ano. Jedna z mých vzpomínek,“ potvrdila jeho domněnku.
Když se k ničemu neměl, natáhla se, vzala jeho ruku a lahvičku do ní vtiskla.
„Proč mi ji dáváš?“ zajímal se Draco. „Jaká je to vzpomínka?“
„Až ... Jestli se Harry probere,“ začala pomalu Angela. „Chtěla bych, abys mu ji dal. Určitě to bude ve všech novinách, takže nebude problém, se o tom dozvědět.“
Upřeně ho pozorovala, jestli u něj uvidí nějakou reakci.
„To určitě, ale ... Proč já?“ otázal se jen.
„A kdo jiný?“ zareagovala Angela prostě.
Draco mlčel.
„Pokud budeš chtít, můžeš se na ni podívat taky,“ podotkla.
„Spíš pokud mi to Potter dovolí.“
„Můžeš ji přece vidět už předtím, než mu ji dáš,“ odtušila klidně.
„Ale je tu menší problém. I kdyby se probral a já mu ji chtěl dát, jak si prosím tě představuješ, že se k němu dostanu? Určitě bude hlídaný a zrovna já ...“
Angela už znovu sahala do kapsy.
„Proto ti svěřím i tohle,“ prohlásila a podala mu kus složeného pergamenu.
Draco ho rozložil a přečetl na něm napsanou adresu: Grimmauldovo náměstí dvanáct.
„To psal Harry. Je to adresa hlavního štábu Fénixova řádu. Předpokládám, že tam určitě bude,“ vysvětlila mu Angela.
„Tos mu vzala?“
„Ne. Dal mi ho pro nutné případy,“ pokrčila rameny.
„To mi tak věříš?“ ptal se Draco se zúženým pohledem dál.
„Ano,“ přitakala pevně.
„Dobře,“ kývl Draco pomalu hlavou. „Udělám to.“
S úlevou se pousmála. Hned ale zase zvážněla. Otočila se zpátky ven.
„Ani se nezeptáš, proč mu ji nedám sama?“
„Odcházíš, že ano?“ zeptal se místo odpovědi.
Ztěžka přikývla. Nedivila se, že to poznal.
„Chceš o tom mluvit?“
Zavrtěla zlehka hlavou. Draco si všiml, jak se jí podivně lesknou oči, ale nic k tomu neřekl.
„Ještě ti něco slíbím, Draco ...“ pronesla Angela a obrátila se znovu na něj. „Já nepřestanu, dokud nezjistím, jak by se ti dalo pomoct.“
„O čem to mluvíš?“ skoro zašeptal Draco.
„Pevně věřím, že je na tobě jen nějaká kletba, kterou sebou nese ta jednorožčí krev. A každá kletba, pokud nezabije, se dá nějak zlomit. Budu hledat. Času na to budu mít dost. A až na něco přijdu, a já na to přijdu, slibuju, dám ti vědět tímhle.“
Zvedla levou ruku a povytáhla rukáv. Zaleskl se jí tam náramek, který jí kdysi dal.
„Jen bych potřebovala, aby nebyl stříbrný, takže ...“ naposledy sáhla do kapsy a vytáhla odtamtud dva totožné náramky. Jen byly z bílého zlata.
Draco na ně chvíli beze slova hleděl, pak se jí zahleděl do očí. Uhnula pohledem. Pochopil. Věděl toho dost, aby mu došlo, co se chystá udělat.
Stáhla si z ruky ten stříbrný a vrátila mu jej spolu s novým. Pomalu je oba převzal. Také si sundal svůj původní a zastrčil jej do kapsy k lahvičce a papyru. Pak se zahleděl na levé zápěstí.
„Ty opravdu věříš, že by se to dalo vrátit?“ zeptal se tiše a nevěřícně.
„Ano. A ty bys měl taky. Tohle si nezasloužíš, Draco.“
Nejistě k němu přistoupila blíž a sice roztřesenými pažemi, ale pevně, ho objala.
„Mám tě ráda, Draco,“ zašeptala. „Doufám, že se s tebou brzy uvidím, a budu ti moci pomoct. Tak ti taky splatím to, co ti pořád dlužím.“
Odtáhla se od něj a pomalu odcházela.
Angie? ozvalo se jí v mysli.
Zůstala stát a po chvíli se natočila zpátky k němu. Díval se na ni, ale jeho tvář neviděla. Byla skrytá ve stínech.
Díky ... Sice tomu nevěřím, ale přesto děkuju.
Něžně, ale strašně smutně se usmála.
Poděkuješ mi až to budeš zase úplně ty, Draco.
Pak se definitivně obrátila a odešla dolů po schodech. Za chvíli už neslyšel ani její kroky. Sáhl do kapsy a ucítil pod prsty lahvičku, kousek papyru i náramky. Myslel na její smutný výraz a sám sobě slíbil, že rozhodně udělá, co po něm žádala.
***

Stačilo jen pár kroků zasněženým a zamrzlým lesem, aby se zimomřivě rozklepala. Přestože měla teplý kabát i šálu pevně omotanou kolem krku. Drala se neporušeným sněhem jako bez cíle. Věděla jen přibližně, kam má jít. Oni si ji stejně najdou ...
Pak však něco vycítila a zůstala stát. Zvedla hlavu. Několik metrů od ní zářila v noční tmě stříbrná těla. Jednorožci. Byli čtyři. Přistoupila o několik kroků blíž. Největší jí vyšel naproti. Byl to Monarchaz. Za ním stála jeho rodina. Hříbata už značně porostla, ale stále se držela po boku matce.
Nemusíš to dělat, následnice Elessandry, pronesl Monarchaz v její mysli.
Nemám na výběr, odtušila chladně.
Jen kvůli nám ...
Není to jen kvůli vám, přerušila ho. I když tím pomůžu hlavně všem jednorožcům. Umožním vám žít svobodně a beze strachu.
Věříš jejich slovům?
Ano. Složili mi přece přísahu.
To vím. Byl jsem u toho, odvětil jednorožec neochotně.
Angela mlčela.
Můžeš zemřít, podotkl Monarchaz po chvíli.
Každý jednou musí umřít. A jestli já mám zemřít teď, ať se tak stane.
Na to už jí jednorožec nic neřekl. Angela k němu pomalu přistoupila a natáhla ruku. Pohladila jej po nozdrách po hebké srsti. Neuhnul. Slabě se pousmála. Jak byli tito tvorové nádherní ... Teď měla nejspíš poslední možnost se zeptat.
Víš něco o prokletí jednorožčí krve?
Monarchaz se stáhl. Nechala ruku klesnout.
Ano. Je prokletím pro člověka, který ji vypije. Je to trest za to, že chce vzdorovat smrti a zabije tím nevinné zvíře. A navíc jednorožce.
Dá se nějak zrušit?
Jednorožec ji chvíli zpytavě pozoroval, jakoby se snažil odhadnout jaké má úmysly.
Pokud vím, tak ne. Nikdy jsem o tom neslyšel.
Angela se nahrbila. Už se na nic neptala. Bude si to muset zjistit jinak.
Až se příště setkáme, budeš náš nepřítel, pronesl jednorožec.
To moc dobře vím, odvětila.
Sbohem tedy, následnice Elessandry.
Sbohem.

Kráčela ještě dlouho. Už si skoro myslela, že zabloudila. Najednou se však vynořili ze tmy a připadalo jí to jako odnikud. V rukou drželi pochodně, ale spíš kvůli ní než pro sebe. Upíři viděli v noci stejně jako ve dne. Rozkazovačně jí jeden z nich pokynul rukou. Vydala se za nimi. Za jejími zády se vynořili další tři. Spíš je vycítila, než uslyšela.
Vedli ji dál a dál do hloubky lesa. Netušila, jakou vzdálenost urazili. Připadalo jí to jako věčnost. Náhle se před nimi začala zvedat prudká skalní stěna. Angelu to udivilo. Nikdy neslyšela, že by v Zapovězeném lese byly nějaké skály. Upíři ji obcházeli bokem, až dorazili ke stráženému vchodu temnému vchodu. Dva mohutní nemrtví je pustili do temné chodby. Angelu přitom vyprovodili studenými pohledy.
Jen pochodně v rukou prvních dvou upírů vyzařovaly jakés takés světlo v temné a chladné chodbě, do které vešli. Bylo tu však překvapivě sucho. Bála se, ale z toho, že tu byla, obviňovala jen sama sebe. I když původní dohoda zněla na mnohem pozdější dobu ... Až na počátek srpna. Jenže musela najít toho hajzla ...
Upíři ji vedli hluboko do nitra skal svažující se chodbou. Zcela nečekaně se objevili v obrovské jeskyni. Byla tak obrovská, že nebyla schopná ve stínech dohlédnout na její strop či opačnou stranu. Osvětlena byla jen velice spoře.
Nenakráčeli do jejího středu, ale zavedli ji vpravo do menší boční jeskyně. Tam na ni, sedíc na dřevěném křesle, čekal Lynx – upír s latinským jménem, které znamenalo rys.
„Takže jsi přišla,“ zasykl s dravčím úsměvem.
***

Nejdřív byla všude kolem jen temnota a nicota. Nic neviděl, nic neslyšel, necítil. Na nic nemyslel. Pak se začalo pomalu projasňovat. Z žádného určitého místa, prostě všude najednou. Jasnilo se tak dlouho dokud jej celého, neobklopovalo jasné světlo skrz které neviděl úplně stejně jako předtím přes tmu. A znovu se začalo stmívat. Všechno kolem temnělo až do úplné černoty.
Netušil, kolik času mezitím uplynulo. Pak se před ním objevil úzký kruh světla. Jen tak zničehonic. Vydal se k němu přitahován neznámou silou. Kruh byl stále větší, až jej celého přerostl o dobré dva metry. Prošel jím, aniž cítil něco pod nohama, nebo něco viděl.
Dostal se ještě dál. Pak zůstal stát ve zvláštně kruhově ohraničeném prostoru. Byl to naprosto pravidelný modrý kruh.
Začaly se všude kolem něj ozývat tiché hlasy. Strašidelné šepotání mnoha a mnoha hlasů. Pak začala většina z nich utichat a zůstalo jich pouze několik. A ty patřily lidem, které znal, dokud byli živí.
„Harry ... Harry ... Harry Pottere ...“
Snažil se najít zdroj oněch hlasů, ale stále nic v jasném světle neviděl. Hlasy pomalu utichaly, až zůstal jeden jediný.
„Harry ...“
Pokusil se promluvit, ale jako by neměl ústa. Proto si to jen pomyslel.
„Mami?“
Její hlas slyšel jednou nebo dvakrát v životě, ale přece ji poznal.
„Ano, Harry ...
Dlouho bylo ticho.
„Máš jako jeden z mála vyvolených na výběr ...“ promluvila pak znovu. „Život nebo smrt.“
„Co to přesně znamená?“ zeptal se.
„Ocitl ses na úzké hranici mezi životem a smrtí. Ještě se můžeš vrátit. Nebo zůstat. Co si vybereš?“
„Chtěl bych zůstat.“
„Jsi si opravdu jistý?“
„Ano.“
„Ale, Harry. Ty sem ještě nepatříš.“
„Mami ...“
„Ano, broučku? Říkám ti pravdu.“
„Je tu i táta?“
„Samozřejmě,“ ozval se hlas jeho otce.
„A Sirius?“ ptal se Harry dál.
„Ano, Harry,“ uslyšel odpověď od svého kmotra.
„Hermiona?“ chrlil ze sebe nedočkavě.
„Jsem tady, Harry,“ zaslechl z větší dálky tichý hlas.
Cítil se tak volný a šťastný. Všichni tu jsou. Všichni, o které přišel. I když je jen slyšel, věděl, že tu opravdu všichni jsou.
„Chci zůstat ...“ pronesl znovu.
„A co Ron?“ ozval se káravě Sirius. „Nebo Remus?“
„A Angela?“ dodala Hermiona.
„Co je s nimi?“ nechápal Harry.
„Ti stále doufají, že se vrátíš, Harry. Copak to necítíš?“ odpověděla mu znovu jeho matka.
Harry mlčel.
„Ještě sem nepatříš.“
„Nepatříš ...“
„Je to na tobě.“
„Vrať se zpátky.“
„Můžeš tu s námi ale zůstat ...“
Hlasy zase začaly šeptat jeden přes druhého, až se mu slily do jednoho hlučícího toku. Zavřel oči ale to jasné světlo tu bylo pořád. Nechtěl se vracet zpátky tam, kde zažil tolik bolesti.
„Harry, jak ses rozhodl?“ hlas jeho otce předčil všechny ostatní.
Harry neodpovídal.